Knírek bude zase olympijský. A snad i ta medaile.

Pořád je to trochu potrhlá, věčně se smějící holka, která si na každou finálovou jízdu maluje pod nosem knír. A přece jako by Eva Samková za čtyři roky od minulé zimní olympiády jaksi „dospěla“ a malinko zvážněla. Do Koreje pojede v únoru jako obhájkyně zlata a možná největší česká medailová naděje. „Člověk si to nesmí připouštět, jinak by se zbláznil,“ říká snowboardcrossařka.

Jak se snowboardcross změnil od posledních tří zimních olympiád?
Změnil se maximálně. V Turíně 2006 ještě závodníci jezdili na freestylových prknech, která si člověk může koupit normálně v obchodě. Ani moc nevěděli, která technologie je rychlejší, takže to bylo celé docela vtipné. O čtyři roky později ve Vancouveru už byla úplně jiná trať, prkna byla snowboardcrossová a nikdo už nejezdil na tvrdém vázání. Za další čtyři roky v Sochi už to oproti Vancouveru nebyl až tak velký skok, protože se to nemůže zlepšovat donekonečna, ale technologie prken se určitě zase pohnula hrozně moc.

Není ten vývoj trochu na úkor zábavy, že už to není tak „free“ sport?
To si nemyslím. My se tím pořád bavíme. Základ toho sportu zůstal: pořád jedete ve čtyřech nebo v šesti lidech dolů a baví vás předjíždět. Čili v základní myšlence se nic nezměnilo, jen se zlepšují lidi, materiály, tratě a zrychluje se to.

Jak je to s kamarádstvím a rivalitou mezi snowboardisty?
My holky se dole v cíli vždycky pozdravíme, pogratulujeme tomu, kdo postupuje nebo kdo vyhrál. I lidi zvenčí mi říkají, že u nás panuje přátelská atmosféra.

Neuvažujete třeba o rozšíření profesionálního záběru mimo svoji disciplínu, ať už na snowboardu, nebo v jiném sportu?
To určitě ne, už tak mi snowboardcross zabírá tolik času, že bych nic jiného nezvládala. A zároveň jsem nikdy v žádném sportu nebyla tak dobrá, abych ho dělala profesionálně. Jiné sporty si užívám právě proto, že v nich nemusím závodit.

Jak se liší příprava na olympiádu v Pchjongčchangu 2018 od přípravy na Soči 2014?
Měli jsme mnohem kvalitnější letní soustředění. Před Soči jsme byli na Novém Zélandu, kde jsme hlavně jezdili volně ve snow parku a bylo to takové pohodovější. Letos v létě jsme mohli díky olympijskému výboru a Dukle vyrazit do Chile a do Argentiny na klasický tréninkový kemp, kde jsme měli velkou snowboardcrossovou trať. Rozdíl je velký právě díky ježdění přímo v trati, takový trénink jsme předtím nikdy neměli, to je skvělé.

Do Koreje pojedete v pozici obhájkyně zlata. Je pro vás stresující, že budete „ta, od které se čeká medaile“?
Stresující to asi bude, ale člověk si to prostě nesmí připouštět a musí se to snažit filtrovat, protože jinak by se z toho zbláznil. Když se to nepovede, tak se svět nezboří, obzvlášť v našem sportu, kde vás může sebemenší chyba vyřadit, protože třeba vyjedete z trati, což se mi povedlo na mistrovství světa. Já se samozřejmě snažím připravit nejlíp, jak umím. Chci přijet do Koreje v nejlepší formě. Uvidíme, jak to dopadne.

Máte nejvyšší ambice, budete chtít zlato?
Mám ambice na top trojku. Když člověk pravidelně obsazuje místa na pódiu ve Světovém poháru, tak to ani jinak nejde. Takže se to snad semele dobře.

Už si umíte poradit s popularitou, která vás po minulé olympiádě docela deptala?
Někdo se s popularitou vypořádá dobře, protože chce být slavný. Já jsem nad tím vůbec neuvažovala, když je vám dvacet, tak nad takovými věcmi prostě nepřemýšlíte, takže jsem z toho byla taková unavená. Člověk se musí naučit najít si čas pro sebe a filtrovat opravdu důležité věci od zbytečností.

Kde všude vlastně budete trénovat do olympiády?
Podzimní část se odehrává na evropských ledovcích v Itálii a Rakousku. Na začátku ledna už začne Světový pohár, takže budeme cestovat po Evropě. A dva týdny budeme dokonce trénovat v Česku, na Dolní Moravě, na to se těším. Když jsem před koncem roku doma, tak trénink spočívá v suché přípravě: vytrvalost, posilovna, atletika a nějaká fyzioterapie. Když jsme na ledovci, tak jednou až dvakrát denně ježdění a do toho lehčí posilování.