Kajak je bezpečný. Nanejvýš se utopíme.

Text: Jan Mates, Hana Salajková

Je mu teprve čtyřiadvacet, ale jeho sbírka medailí a pohárů už je tak rozsáhlá, že si doma může vystavit jen ty nejcennější. Loni v létě přibylo zlato z pětistovky na mistrovství světa v rychlostní kanoistice v Račicích a byl to prý pro něho asi nejhezčí závod kariéry se skvělou diváckou atmosférou. Ani světové úspěchy však neubraly tomuto vtipnému mladému muži na skromnosti a empatii.

 

Pozorujete v souvislosti s narůstajícími úspěchy rozdíl v tom, jak často vás lidi zastavují kvůli focení a podpisu?
Samozřejmě, už od olympiády v Riu, kde jsem získal dvě medaile, je to mnohem častěji. Někdy se ujišťují, že jsem to já, jindy mě rovnou zastavují vášniví sportovci na různých akcích, abych se s nimi vyfotil.

Je vám taková míra pozornosti ještě příjemná?
Když se se mnou chtějí lidi vyfotit, tak ano. Trošku to otravuje na konkrétních sportovních akcích, když už se fotím třeba popadesáté. Ale já si vždycky říkám, že je to jednou za čas, tak to překousnu.

Jako Vojenskou zdravotní pojišťovnu nás zajímají i zdravotní aspekty vrcholového sportu. Jaká jsou nejčastější zranění u kajakářů?
Náš sport je specifický tím, že když se stane nějaká chyba, tak my prostě spadneme do vody. Takže se můžeme nanejvýš utopit. V tréninku maximálně nějaký natažený sval ze špatného rozcvičení, ale to se stává málokdy. Opotřebování těla není tak velké jako třeba u atletů, kteří trpí kvůli nárazům.

Takže kajak je zdravý sport?
Jasně! Kajak je bezpečný. Nanejvýš se utopíme (smích).

Jak je to se životosprávou? Ví se o vás, že hodně a rád jíte. Co to „hodně“ znamená v podání dvoumetrového vrcholového sportovce?
Mně se občas stává, že když přijdu do své oblíbené restaurace v Praze a objednám si rovnou dvě hlavní jídla, tak se noví číšníci ptají, kde mám toho druhého strávníka. Když to budeme počítat v knedlíkách, tak poslední dobou jich sním jenom tak dvanáct. To kdysi jako kluk ve školní jídelně jsem jich tam poslal dvacet. Pak už mi jel autobus.

Máte výživového poradce?
Nemám. Studuju VŠCHT, obor technologie výroby potravin, takže vím, co a jak bych měl a neměl jíst. Moc se tím ale neřídím, přes zimu skoro vůbec. Když potřebuju zhubnout, tak mi při mé tréninkové zátěži opravdu stačí něco vysadit a dát si pozor na cukry. Normálně piju slazené sycené nápoje, tak si je začnu ředit vodou jedna ku jedné a ono to úplně stačí.

Pořád zastrašujete soupeře na startu řevem?
Občas to dělám při kvalifikaci nebo při semifinále, ale ve finále už ne, to se potřebuju koncentrovat sám na sebe a tím řvaním bych se vyčerpával.

Byl jste jako voják za medaile z olympiády nebo z mistrovství světa povýšen?
To se dělalo dřív, od roku 2012 je změněný zákon, takže se povyšuje podle počtu odsloužených let a podle dosaženého vzdělání. Paradoxně ty vyšší hodnosti nejsou pro sportovce až tak výhodné, protože je s nimi spojena spousta časově náročných kurzů a my potřebujeme jedenáct měsíců v roce pádlovat.

Jak stíháte sport a vysokou školu?
Těžko. Škola je hodně náročná, dělám ji pomalu. Vyjdou mi vstříc v tom, že nemusím dělat tolik předmětů za semestr, ale takové ty laboratoře musím všechny zvládnout, a to je tedy síla. Ve škole se učíme chemické aspekty bezpečnosti potravin a na vojenském výcviku ve Vyškově jsme probírali chemické ohrožení a terorismus, takže mám tyhle dva pohledy. Ale je otázka, jestli v tomto oboru někdy budu působit. Doufám, že u sportu ještě dvanáct patnáct let vydržím.

V kolika letech vlastně kajakáři odcházejí do sportovního důchodu?
Hodně to záleží na tom, jak to komu jde. Někdo skončí ve třiceti, jiný v šestatřiceti vyhraje olympiádu.

Máte loď na míru, kolo na míru, co ještě potřebujete přizpůsobovat své velikosti?
Měřím 202 centimetrů a vážím 110 kilo, takže skoro všechno, třeba nohu mám padesátku a boty si objednávám v Americe přes internet, protože tam jsou takové velikosti běžné. A postel o rozměrech 220 na 200 cm mi dělal táta (známý řezbář a sochař – pozn. red.).

Není vaše hmotnost na kajaku spíš handicap?
Samozřejmě že je, všechna ta kila si musím odvézt.

Jste ze sportovní rodiny, který ze sportů vás spojuje se sestrami, které hrají závodně beach volejbal?
Nohejbal, ten jsme vždycky hrávali s klukama v loděnici po skončení tréninku, tak jsme k tomu brali ségry. Neuměly sice moc kopat, ale zase měly z toho volejbalu přehled v poli. Jinak na rodinných dovolených lyžování.

Po vašich úspěších na olympiádě jste měli s maminkou, jazzovou zpěvačkou, pěkný společný pěvecký výstup. Ke kolika podobným představením jste byl donucen?
Asi k pěti. Já to nějak zazpívám, ale na vystupování to není, to bych asi musel na sobě pracovat, a ona už ta kanoistika mi dává dost zabrat.

Že jste vášnivý rybář, to se o vás všeobecně ví. Vy jste si ale taky zamiloval šachy, k těm jste přišel kde?
Často jsem je hrával s dědou v Senohrabech, když jsem byl malý, ale vždycky mě strašně porážel. Pak jsem asi deset patnáct let nehrál, až na Evropských hrách v Baku, když už jsme po závodech neměli co dělat, jsem se zeptal, jestli si se mnou někdo nezahraje. A došlo ke znovuobjevení šachu. Když trénujeme v Račicích, tak jezdíme po obědě do Roudnice do kavárny na náměstí. Tam si dá člověk kafíčko a jednu dvě partie...